3.2. Prvních sedm let časopisu Astounding Stories

První číslo časopisu Astounding Stories of Super-Science vyšlo v lednu 1930. Editorem byl Harry Bates, asistovali mu Desmond W. Hall a Douglas M. Dold. To, že Bates zaměřil časopis na dobrodružnou akci, již bylo zmíněno výše. Hlavním námětem obálek, jež byly všechny dílem Hanse Waldemara Wesselowskiho (pseudonym Wesso), byly nejčastěji ženy ohrožované hmyzími či opičími stvořeními obřích rozměrů. Ke stálým přispěvatelům patřili ze známějších jmen např. Miles J. Breuer, Ray Cummings či S. P. Meek. Nejoblíbenějším z nich byl pravděpodobně Anthony Gilmore, což byl pseudonym Batese a Halla – oba editoři pod tímto jménem společně psali seriál o Hawku Carsovi. Jednalo se o typickou ukázku tzv. kosmické opery (viz 4.1.).

Počátkem roku 1931 došlo ke zkrácení názvu časopisu na Astounding Stories. Pro úplnost dodejme, že o dva roky později byl opět prodloužen (leden 1933) a půl roku nato opět zkrácen (říjen 1933). Koncem roku 1932 se Clayton Magazines dostaly do finančních problémů a časopis začal vycházet nepravidelně. Clayton v březnu 1933 opustil branži a Astounding Stories přestal vycházet úplně. První dějství historie časopisu tak připomíná počátky Gernsbackova Amazing Stories.

Astounding Stories
Astounding Stories

Ačkoliv většina povídek z této doby je dnes právem zapomenuta, Astounding Stories ve své prvotní podoběl byl natolik úspěšným a dobře platícím časopisem, aby přebral konkurenci autory jako Murraye Leinstera či Jacka Williamsona.

Titul nakonec ještě tentýž rok koupili Street & Smith, což bylo jedno z vůbec největších a nejvýznamnějších vydavatelství pulpových magazínů. Již v říjnu tak Astounding Stories (došlo opět ke zkrácení názvu, jak již bylo uvedeno) začal opět pravidelně vycházet jako měsíčník. Novým editorem se stal F. Orlin Tremaine, přičemž Desmond Hall setrval v redakci na postu jeho spolupracovníka.

Zatímco během svého prvního období časopis existoval zcela ve stínu svých slavnějších konkurentů, Tremaine se již od počátku svého působení snažil učinit z Astounding Stories vedoucí časopis na poli žánrové SF.

Již od roku 1934 jeho pozice na trhu pod Tremaineovým vedením soustavně sílila. Když Tremaine na konci roku 1937 z vedení Astounding Stories odcházel, předával svému nástupci Johnu W. Campbellovi, Jr. úspěšný a uznávaný časopis. Tremaine se o rozvoj časopisu zasloužil tím, že hned na počátku svého působení na postu editora oznámil úmysl vydávat v každém čísle Astounding Stories alespoň jeden příběh, přinášející nový, nezvyklý pohled na jinak důvěrně známou látku. Tremaine příběhy tohoto typu (nejčastěji novely a romány) označoval termínem „thought variant“. Prvním z těchto novátorských příběhů byla povídka Ancestral Voices od Nata Schachnera (prosinec 1933), která představuje jakýsi předstupeň subžánru, který je dnes znám jako alternativní historie.

V povídce se cestovatel v čase ocitne v římském městě Aquilea právě v okamžiku, kdy je pleněno Huny, a jednoho z nich musí v obraně zastřelit. Později se ukáže, že se jednalo o vzdáleného předka jistého německého (!) diktátora, jenž se v hrdinově současnosti nedávno dostal k moci.

Princip „thought variant“ je možno dále ilustrovat na povídce Murraye Leinstera z červnového čísla roku 1934, která taktéž námětově zpracovává cestování časem.

Murray Leinster vychází z premisy, že při každé klíčové historické události vzniká kopie Země (vesmíru), kde se tato událost neudála, a svět se poté vyvíjí jinou cestou. Jeho hrdinové tak mohou cestovat z dnešní Ameriky přes Ameriku osídlenou původním obyvatelstvem, Nory, Římany či Číňany až do Ameriky prehistorické, aniž by přitom opustili svoji současnost – odtud název povídky Sidewise in Time.

[1] Schweitzer, Darrell, If Attila Had Won at Gettysburg, Aboriginal Science Fiction, č. 56, r. 1998.

Odborníci se shodují na tom, že celá idea „thought variant“ byla spíše pokusem o zviditelnění časopisu než upřímnou snahou o pozvednutí jeho literární úrovně[1]. Byl to však rozhodně pokus nadmíru úspěšný, o čemž svědčí i nápodoba ze strany konkurečního Wonder Stories (zde hovoříme o tzv. new story policy).


© Martin Diviš 2002