4.2. Campbellovo druhé spisovatelské období – formování nového pojetí magazínové SF

J. W. Campbell, Jr.
J. W. Campbell, Jr.

Aby odlišil své nové povídky a romány od své předchozí tvorby, začal Campbell publikovat pod pseudonymem – nejčastěji jako Don A. Stuart[1]. Nechtěl totiž zklamat své fanoušky, kteří by od Johna W. Campbella, Jr. nepochybně očekávali další „supervědecký“ příběh Arcota, Moreye a Wadea (viz 4.1.).

[1] Dívčí jméno Campbellovy první manželky bylo Donna Stuart. Campell publikoval též jednu povídku pod jménem Karl Van Campen a řadu článků jako Arthur McCann. Prosincové číslo Astoundingu z roku 1934 obsahovalo jak první část Campbellova románu The Mightiest Machine pod vlastním jménem, tak jednu povídku publikovanou pod jménem Don A. Stuart a jednu povídku pod jménem Karl Van Crampen.
[2] Astounding Stories, listopad 1934.
[3] Poprvé publikováno na pokračování v The New Review počínaje lednem 1895.
[4] Poprvé publikováno roku 1926.
[5] Více o povídce Twilight viz kapitola 6.1.
[6] Astounding Stories, říjen 1935.
[7] Všechny Astounding Stories, únor – srpen 1935.
[8] Astounding Stories, prosinec 1934.
[9] Astounding Stories, březen 1935.
[10] Astounding Stories, květen 1935.
[11] Astounding Stories, říjen 1935.
[12] Astounding Stories, květen 1936.
[13] Astounding Stories, červenec 1936.
[14] Astounding Stories, červen 1937.
[15] Astounding Stories, říjen 1937.
[16] Astounding Stories, leden 1938.
[17] Astounding Science Fiction, srpen 1938.
[18] Astounding Science Fiction, březen 1939.

Již první „nová“ Campbellova povídka Twilight[2] se dočkala velkého ohlasu. K sepsání povídky jej inspirovaly závěrečné scény románu The Time Machine[3] H. G. Wellse a úvodní kapitola románu The Red Gods Call[4] Charlese E. Scogginse. Vypravěčem příběhu je zoufalý cestovatel v čase, který „zabloudil“ cestou domů do roku 3059 ze sedm milionů let vzdálené budoucnosti. Zatímco Wells zachytil dekadenci lidstva pomocí ras Eloiů a Morloků, Campbell sleduje rezignovaný zánik celého lidstva, které již není schopno porozumět mechanismům, jež je udržují při životě. Lidstvo vymře, zatímco stroje fungují dále.[5]

V navazující povídce Night[6] se hrdina ze současnosti ocitá v ještě vzdálenější budoucnosti, kde přestávají fungovat poslední zbytky strojů, jež přetrvaly lidskou rasu.

Dá se říci, že obě povídky, ačkoliv psány poměrně květnatým slohem, ukázaly svým důrazem na sociální spekulace a zachycením ponuré atmosféry příběhu nový směr pulpové SF. Psychologický aspekt se pak stal nedílnou součástí Campbellovy další tvorby.

Twilight i Night se výrazně odlišovaly od veškeré dosavadní Campbellovy tvorby. Nepřekvapí tedy, že Twilight sice vyšla až roku 1934, napsána však byla již o dva roky dříve, tedy v době, kdy Campbell sklízel úspěchy se svými kosmickými operami. Campbell však věděl, že tehdy neexistoval žádný časopis, do jehož pojetí science fiction by takto pojatá povídka zapadala. V roce 1932 Campbell ještě ani nebyl natolik slavný, aby její publikaci prosadil u některého z editorů; to se mu podařilo až o dva roky později.

Další Campbellovu „stuartovskou“ tvorbu tvoří série novel The Machine, The Invaders a Rebellion[7], povídky Atomic Power[8] a Blindness[9] a novely The Escape[10], Night[11], Elimination[12], Frictional Losses[13], Forgetfulness[14], Out of Night[15], Dead Knowledge[16], Who Goes There?[17] a Cloak of Aesir[18]. Who Goes There? je Campbellovo vrcholné dílo, jež zároveň značí i konec jeho kariéry jakožto spisovatele (po převzetí časopisu Astounding Campbell přestal psát, aby se mohl plně soustředit na editorskou činnost, a protože se obával, že by v jeho případě mohlo dojít ke střetu zájmů Campbella spisovatele a Campbella editora).

Již po napsání Twilight bylo Campbellovi jasné, že takto nějak by chtěl, aby vypadala science fiction. Základ a těžiště příběhů měla i nadále tvořit věda, vedle ní však měly své místo najít i aspekty psychologické a sociální, prvky horroru, úvahové pasáže a v neposlední řadě také realističtější postavy. Zde je však nutno podotknout, že magazínová SF v žádném případě nebyla minimálně až do padesátých let „vážnou“ literaturou s propracovanou motivací a charaktery hrdinů, jakou byly např. soudobé romány Ernesta Hemingwaye. Nicméně John W. Campbell, Jr. se zasloužil o to, aby magazínová SF byla méně pulpová a vědecky přesnější a učinil tak významný krok, vedoucí k obohacení a vnitřnímu zlepšení žánru.

V roce 1937 pronesl Campbell na Světové konferenci science fiction (World Science Fiction Conference) ve Philadelphii řeč s názvem „The Real Aim of Science-Fiction“, v níž odmítl doktrínu Hugo Gernsbacka:

“Science-fiction is not an educational force—it never has been, and I don't think that it ever can be one. But it can consist of good stories, with really human characters, and not inhuman combinations of Albert Einstein and Saint Augustine.”

Na stránkách Astoundingu pak v novém manifestu SF píše, že science fiction by měla být literárním médiem blízkým vědě:

[19] Citace převzata z The Science Fiction Encyclopedia, str. 159.

“Scientific methodology involves the proposition that a well-constructed theory will not only explain away known phenomena, but will also predict new and still undiscovered phenomena. Science fiction tries to do much the same—and write up, in story form, what the results look like when applied not only to machines, but to human society as well.” [19]

Jak je patrno z výše uvedeného, od roku 1934 se doposud dosti svazující pojetí (magazínové) SF začalo postupně otevírat novým myšlenkám. Tento pozvolný proces, předznamenaný roku 1930 vznikem opravdového konkurenčního prostředí na poli SF pulpů, započal F. Orlin Tremaine. John W. Campbell, Jr., ho dovršil, když na základě vlastního spisovatelského vývoje revidoval současné pojetí magazínové science fiction.


© Martin Diviš 2002