5.2. Léto roku 1939 a nová generace autorů

The Black Destroyer
Ilustrace k van Vogtově povídce "Black Destroyer" na obálce Astoundingu

Významnější zvrat přišel až v létě roku 1939, kdy se v časopise objevily povídky nových autorů, budoucích klasiků SF. Červencové číslo obsahovalo první povídku A. E. van Vogta s názvem Black Destroyer a Trends Isaaca Asimova (jedna z prvních Asimovových povídek; první, kterou prodal Campbellovi). V srpnovém čísle potom debutoval Robert A. Heinlein s povídkou Life-Line, v září Theodore Sturgeon s Ether Breather. Pro mnohé pamětníky znamená právě toto období skutečný počátek Zlatého věku science fiction.

Objevování nových talentů a jejich rozvoj považoval Campbell za hlavní náplň své práce. Isaac Asimov o něm píše:

[1] Asimov, Isaac, Já, Asimov (Praha: Český spisovatel/Arcadia, 1996), str. 91-2. Dále jen Asimov, Isaac, Já, Asimov.

[2] Viz 2.1.

Byl tou nejdynamičtější silou, jaká kdy v science fiction působila, a v prvních deseti letech své šéfredaktorské práce celý žánr kompletně ovládl. […] V těchto deseti letech svého působení objevil a dále zdokonalil tucet předních autorů science fiction, včetně mne samotného.[1]

Campbell byl velice důsledný – pokaždé, když mu někdo přinesl svůj první rukopis, slíbil mu, že si ho co nejdříve přečte. Jak slíbil, tak i vždy učinil (o jeho prozíravosti svědčí i odstrašující příklad T. O’Conora Sloanea[2], jenž kvůli svému laxnímu přístupu o spoustu nadějných autorů přišel). Zpravidla pak povídku odmítl, přitom však v dopise vždy detailně rozebral, co se mu na ní nelíbilo a v čem by se měl autor zlepšit. Campbellovy uctivé dopisy (byť zamítavé) plné užitečných připomínek měly na autory povzbuzující účinek. Po několika takovýchto odmítnutích byl již každý autor většinou schopen napsat publikovatelnou povídku.

[3] Asimov, Isaac, Já, Asimov, str. 90.

Při osobních setkáních však Campbell […] byl nesmírně upovídaný, dogmaticky tvrdohlavý, rtuťovité mysli a panovačného založení. Mluvit s ním znamenalo naslouchat jeho monologu. Někteří autoři to nesnášeli a vyhýbali se mu […][3]

Samozřejmě pokud se Campbellovi nějaká povídka líbila, neznamenalo to ještě, že ji otiskne v její původní podobě. Často s autory probíral, jak by se dala ještě vylepšit – v některých případech to znamenalo dokonce změnit i celý konec. Velký důraz kladl Campbell na odstraňování formálních a stylistických nedostatků.


© Martin Diviš 2002