5.4. Důraz na hard SF

Zázraky vědy a techniky bývaly častým námětem obálek Astoundingu

Termínu „hard science fiction“ poprvé použil P. Schuyler Miller (v té době recenzent Astoundingu, resp. Analogu) v roce 1957. Pojem označuje v užším smyslu SF zabývající se „tvrdými vědami“ (fyzika, matematika, chemie,…), v širším smyslu pak SF psanou ve stylu Campbellova Astoundingu.

Science fiction publikovaná v Astounding Science Fiction ve čtyřicátých letech byla (ve srovnání s předcházejícím obdobím) poměrně rozmanitá, přesto však hlavní náplň časopisu tvořila jednoznačně „tvrdá“ SF. Spousta autorů měla odpovídající vzdělání – Isaac Asimov vystudoval chemii a měl značné znalosti i v mnoha dalších oborech, Philip Latham byl profesionálním astronomem, L. Sprague de Camp leteckým inženýrem, Robertovi A. Heinleinovi se dostalo technického vzdělání na Námořní akademii a sám John W. Campbell, Jr. vystudoval fyziku –, takže vědecká složka jejich povídek měla vždy vysokou úroveň.

[1] Hartwell, David G.; Cramer, Kathryn, The Ascent of Wonder: The Evolution of Hard SF (New York: Tor, 1994).

David G. Hartwell v předmluvě k antologii hard SF The Ascent of Wonder[1] píše:

[2] Citace převzata z Hartwell, David G., Hard science fiction, Ikarie 12/2000, str. 46. Překlad Ivan Adamovič.
[3] Astounding Science Fiction, leden 1950.

„Hlavní přednosti hard SF nespočívají v jejích stylistických efektech. Člověk by mohl shrnout a odvyprávět hard SF příběh, aniž by se musel zabývat tím, jak byl napsán. Je to vlastně konzervativní próza, psaná v čistém novinářském stylu a záměrně potlačující literární efekty. Je to próza vědeckého popisu. […] Poskytuje zároveň výhodu  pro mnoho spisovatelů a čtenářů, kteří pocházejí z vědeckého či technického prostředí a často čtou nebo píší právě v tomto stylu. Mnozí z nich mají nedůvěru k samoúčelným stylistickým hrátkám a zároveň pevně věří v možnost řešit problémy pomocí vědeckého know-how. Tento posledně jmenovaný předpoklad je základem veškeré hard SF.“[2]

Existují autoři, o kterých toto platí beze zbytku. Jejich povídky byly často ve své podstatě pouhou beletrizací určité vědecké teorie, jako tomu bylo například v povídce The Xi Effect[3] Philipa Lathama (vl. jm. Robert Shirley Richardson), tématizující smršťování vesmíru. Představu o stylistické úrovni díla je možno si utvořit z následující ukázky:

[4] Citováno z Decade the 1940's, str. 206–7.

[…] this increase in tau time is not really uniform but a statistical effect. Local fluctuations in the Xi space may attain such magnitude as to become distinctly perceptible in clot space. Evidence for the Xi effect in our vicinity is shown by the behaviour of the Andromeda nebula, which instead of sharing in the general recession is approaching the Earth at three hundred kilometers per second. Again, certain anomalies in the motion of the inner planets, notably the secular variation in the node of Venus, clearly indicate encroachment of the Xi effect within the confines of our own solar system. Further anomalies of increasing magnitude may be anticipated.”[4]

Z ukázky vyplývá i další skutečnost, a sice to, že i čtenáři samotní museli mít v daném oboru určitý stupeň vědomostí, aby příběh plně pochopili. Přesto však hard SF není pouhým nezáživným „učebnicovým” čtením – samotná povídka The Xi Effect je mimořádně působivá svou vizí neodvratitelné hrozby smršťování vesmíru, jež má zasáhnout (a nakonec v dramatickém finále opravdu zasáhne) i Zemi. Užití vědecky podložených východisek naopak ještě zesiluje dramatický účinek na čtenáře, neboť mu dává pocit, že uvedená spekulace není nikterak nereálná, resp. že by za daných podmínek k jejímu uskutečnění opravdu mohlo dojít. Emoční prožitek při popisu vědeckých faktů tak navozuje onen pocit úžasu („sense of wonder”), který je základní esencí science fiction.

[5] Citace převzata z Hartwell, David G., Hard science fiction, Ikarie 12/2000, str. 46. Překlad Ivan Adamovič.
[6] Tamtéž.
[7] Kompletní výčet zde není možné podat, neboť dané téma by vydalo na samostatnou práci. Klišovité zobrazení žen je blíže pojednáno v samostatné kapitole (viz 6.4.).

Mít pouze určité odborné znalosti by však pro četbu Campbellova magazínu samo o sobě nestačilo. Většina tehdejší SF existovala (a platí to i pro dnešní tvorbu) pouze ve vztahu k dřívější science fiction, v níž byly definovány její klasické rekvizity a klišé. Ve spoustě SF povídek a románů se tak například vyskytují paprskomety, stroje času, kosmické lodi, časoprostorové skoky, hyperprostor, silová pole, antigravitace apod. bez potřeby toho, aby byly čtenáři blíže objasněny. Ten je totiž již důvěrně zná z předchozí četby a ví, oč se jedná. David D. Hartwell se na základě toho domnívá, že SF „[…] obecně spoléhá více na znalosti četby hard SF než na znalosti reálné vědy.“[5] Navíc „[…] je zcela běžné [v SF] recyklovat dobré nápady a rozvíjet je novými směry“[6]. Opakovaně se tak objevují témata jako galaktická válka, časové paradoxy, pronásledování mutantů či jinak odlišných jedinců, triumf vědy či vědec, jenž zašel příliš daleko atd.[7] Jelikož toto recyklování témat je vlastní celé SF, je přítomno v hojné míře i v Campbellově Astoundingu. Není to však v žádném případě známkou nedostatečné invence autorů, neboť každé z těchto témat je možné pojednat prakticky neomezeně mnoha způsoby, což zaručuje potřebnou rozmanitost. Jejich znalost navíc u čtenáře navozuje určitou představu o tom, co má očekávat.

[8] V originále „frontier novels“.

S příchodem Zlatého věku došlo k další změně, která se naplno projevila v hard SF: vrzostla důležitost dějiště příběhu. Zatímco základem hraničářských románů[8] devatenáctého století je formule „člověk versus příroda“, v hard SF dvacátého století je to „člověk versus vesmír“. Kosmos představuje prostředí člověku natolik nepřátelské, že již samotné přežití v něm vyžaduje značné úsilí. Oproti třicátým létům již tedy není pouhým pozadím pro nejrůznější dobrodružství – není již možné vzít lidi, mimozemšťany a kosmické lodě a nahradit je kovboji, Indiány a koňmi, aniž by se tím změnil příběh samotný. S tím souvisí i malý důraz (vzhledem k mimožánrové literatuře) na prokreslení charakteru postav, neboť to by základní formuli „člověk versus vesmír“ oslabovalo. V hard SF je mnohem důležitější to, co hrdina dokáže, než jaký je.

Zatímco v hraničářských románech člověk vítězil nad nehostinností prostředí svou houževnatostí a inteligencí, v SF se k těmto vlastnostem přidávají ještě vědecké a technické znalosti – s jejich pomocí je možné překonat prakticky jakékoli obtížě. Hard SF tak často vyznívá velmi optimisticky. Najdou se ale samozřejmě i výjimky – viz např. zmiňovaná povídka Philipa Lathama The Xi Effect.

John W. Campbell, Jr. měl na konci třicátých let dostatečnou autoritu i prostředky k tomu, aby prosadil myšlenku, že hard SF je pravou podstatou žánru. Ne všichni jeho autoři s ním však souhlasili a publikovali povídky, které byly v ostrém protikladu k jeho názoru. Týkalo se to především Clifforda D. Simaka, Theodora Sturgeona a do jisté míry i Roberta A. Heinleina. Vznik alternativních SF magazínů na konci Zlatého věku znamenal konec výlučnosti Campbellovy hard SF a do popředí zájmu se dostaly i tzv. „měkké“ vědy (psychologie, historie apod.). Důraz na „tvrdou“ SF je však v Astoundingu (dnes Analogu) kladen dodnes – publikují zde autoři jako např. Harry Turtledove, W. P. Thompson či Jack C. Haldeman II.


© Martin Diviš 2002