6. Bližší pohled na některá témata SF Zlatého věku

6.1. Evoluce a entropie v SF

[1] The Science Fiction Encyclopedia, str. 197.

Entropie je pojem, který SF převzala z termodynamiky. Znamená přibližně to, že při každém přenosu energie dochází ke ztrátám. V širším smyslu entropie označuje úroveň organizovanosti uvnitř nějakého systému – čím větší entropie, tím menší řád v systému panuje.[1]

Stephen W. Hawking ve své slavné knize Stručná historie času objasňuje pojem entropie takto:

„Entropie určitého systému vyjadřuje míru jeho neuspořádanosti. Podle naší každodenní zkušenosti má tato neuspořádanost stálý sklon narůstat, ponecháme-li věci samy o sobě. (K tomu, abychom se o tom přesvědčili, stačí, když přestaneme na chvíli opravovat dům.) Nepořádek můžeme změnit na pořádek (třeba tím, že vymalujeme), ale vyžaduje to vynaložit určité úsilí a energii.

[2] Hawking, Stephen W., Stručná historie času. Od velkého třesku k černým dírám (Praha: Mladá fronta, edice Kolumbus, 1991), vydání 1., str. 104 - 106. Přeložil RNDr. Vladimír Karas, CSc.



[3] 1951 – 1993.

Tyto myšlenky jsou přesně formulovány v druhé větě termodynamické. Říká se v ní, že entropie izolovaného systému nikdy neklesá a entropie systému, který vznikl spojením dvou jiných systémů, převyšuje součet entropií jednotlivých částí.“[2]

V tomto rozšířeném významu se termínu začalo užívat v nejrůznějších oblastech života a velice brzy pronikl i do science fiction, která ho aplikovala doslova ve vesmírném měřítku. V řeči vědeckofantastické literatury druhý zákon termodynamiky říká, že Slunce, planety, hvězdy i vesmír samotný nakonec vychladnou a lidstvo zanikne. Přímo ukázkovým příkladem, o kterém tu již byla řeč, je povídka The Xi Effect Philipa Lathama (viz 5.4.). Mnohem známější, a to i u nás, je pak dílo Isaaca Asimova (seriál románů Foundation[3]). Obliba tohoto tématu po druhé světové válce poněkud opadla, aby se pak vrátila s nebývalou silou v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Představuje totiž efektivní prostředek, jak spojit osud vesmíru či společnosti s osudem jednotlivce.

[3] in: Apeman, Spaceman, ed. Stover, Leon E.; Harrison, Harry (Garden City, New York: Doubleday & Company, Inc., 1968).
[4] Astounding Stories, červen 1935.
[5] Taine, John, The Iron Star (Boston: Dutton, 1930). Vlastním jménem Eric Temple Bell.

Ještě oblíbenějším tématem, souvisejícím s entropií, je evoluce člověka. Archetyp člověka daleké budoucnosti s obrovskou hlavou a vyvinutým mozkem vytvořil již roku 1893 Herbert George Wells (The Man of the Year Million[4]). V pulpové SF však takovýto jedinec bývá natolik odlišný od ideální podoby člověka, že zpravidla končí špatně – viz např. povídky Alas, All Thinking![5] Harryho Batese či zmiňovaná The Man Who Evolved Edmonda Hamiltona (viz 5.3.). S takto nadvyvinutým jedincem bylo možné se setkat buďto prostřednictvím cestování časem, nebo vystavením se v té době u spisovatelů neméně populární mutagenní radiaci. Ta však mohla způsobovat i negativní mutace, jako např. návrat k dřívějšímu vývojovému stupni (v povídce The Iron Star[6] Johna Taina se z lidí vlivem kosmického záření stávají opět opice). Pro takovýto vývoj se vžilo označení „devoluce”.

Last and First Men
Olaf Stapledon: Last and First Men

Někteří autoři naopak přemýšleli nad tím, do jakého stádia až může lidská evoluce dojít. Nejdále zašel Angličan Olaf Stapledon v románu Last and First Men[7] – po dvou miliardách let existence se z člověká stává všemocná a vševědoucí bytost, kterou bychom dnes nazvali bohem.

Pod vlivem Stapledona se ve čtyřicátých letech pohled na toto téma zásadně změnil. Nový superčlověk vypadal až na drobné výjimky úplně stejně jako ten dnešní; oproti němu byl však obdařen novými schopnostmi mysli, jako např. telepatií či telekinezí. Čtenářům se pak velice zamlouvala myšlenka, že skryté schopnosti dosud ne zcela zmapovaného lidského mozku mohou být probuzeny k životu, a každý jedinec je tak vlastně potenciálním supermanem. Příkladem za všechny je povídka J. B. Rhinea New Frontiers of the Mind[8].

[7] Poprvé publikováno v roce 1930.
[8] Poprvé publikováno v roce 1937.

S biologickou evolucí člověka úzce souvisí i jeho sociální vývoj, resp. vývoj celého lidstva. Pesimistická i optimistická zároveň je v tomto ohledu proslulá povídka Twilight (viz 4.2.) Johna W. Campbella, Jr. Přestože její předlohou byl Wellsův román The Time Machine, není Twilight společenskou satirou. Povídka je spíše zamyšlením nad tím, které faktory zajišťují rozvoj naší civilizace. Twilight zároveň nepřímo ilustruje tehdejší představy amerických spisovatelů o ideální lidské společnosti.

Jim Bendell vypráví svým známým o stopaři jménem Ares Sen Kenlin, kterého nedávno vezl. Ten tvrdil, že je cestovatel v čase, který při návratu z daleké budoucnosti do svého „domovského” roku 3059 omylem přistál ve dvacátém století. Jeho vize světa sedm miliónů let v budoucnosti tvoří jádro příběhu:

Lidstvo budoucnosti po věky úspěšně čelí všem hrozbám okolního prostředí. V podmaňování přírody mu při tom pomáhají stále rafinovanější vynálezy. Úplné ovládnutí životního prostředí však znamená zároveň vyhubení veškerého života na Zemi a přežití lidstva zcela závisí na jeho sofistikovaných strojích. Ke konci však již nikdo z lidí není schopen příliš komplikovaným mechanismům pozorumět, a když i poslední z nich vypovídá službu, lidstvo vymírá.

Tento vývoj je podle Campbella pouze logickým důsledkem vývoje, vyplývajícího ze samotné povahy člověka. Člověk se vyvíjí tím, že musí čelit všemu, co ho ohrožuje. Čím méně překážek musí zdolávat, tím méně se vyvíjí. Campbell pak dovádí situaci do extrému, když zbavuje člověka veškerých hrozeb a tím i nutnosti práce a vzdělávání, načež se nevyhnutelně dostavuje dekadence a úplný zánik.

Zajímavý je též Campbellův pohled na techniku – stroje jsou sice opravdu tím, co člověku pomůže zbavit se všech obtíží, důvodem k optimismu to však rozhodně není: všechno zlé je k něčemu dobré, v tomto případě to však platí i naopak.

To nejhorší, k čemu dojde, není ekologická katastrofa – mnohem závažnější než vyhubení veškerého života je skutečnost, že lidská civilizace zmizí beze stopy a nezanechá po sobě žádného pokračovatele. Hlavní hrdina se s tím nemůže smířit a nakonec nalézá řešení: pokračovatelem civilizace a nositelem jejích hodnot se mají stát samy stroje.

“So I brought another machine to life, and set it to a task which, in time to come, it will perform.

I ordered it to make a machine which would have what man had lost. A curious machine.”

[9] Goldman, Stephen H., American Science Fiction of the Twentieth Century, Metaphors for American Attitudes towards the Future (Poznaň: Studia Anglica Posnaniensa XIII, 1981), str. 168.

Dle S. H. Goldmana[9] Campbellova povídka představuje ukázkový příklad amerického snu o technologii a pokroku. To, že nástupcem člověka se stávají stroje, je smutné. Je to však i triumfem člověčenství: lidstvo má budoucnost, protože to, čeho dosáhne, ho přežije.

[10] Astounding Science Fiction, únor 1944.
[11] Astounding Science Fiction, 1944 – 1951.

Co bude, až skončí vláda člověka na zemi, a kdo bude pokračovatelem civilizace – těmito náměty se v průběhu Zlatého věku po Campbellovi zabývali mnozí další autoři. Nástupcem člověka se většinou stávaly stroje – viz např. povídka Though Dreamers Die[10] od Lestera del Reye – někdy to ale byla i zvířata, jako v povídkovém cyklu City[11] Clifforda D. Simaka, kde člověk obdařuje inteligencí psy.

Příčinu neustávající obliby témat jako jsou evoluce, devoluce, entropie a sociální vývoj lidstva je nejspíše třeba hledat v tom, že science fiction samotná představuje velmi dynamickou a progresívní oblast literatury, jež po celou dobu své existence prodělává poměrně rychlý vývoj. Oblastí zájmu pulpové SF navíc vždy bylo spíše lidstvo jako celek, než samotné individuum – z toho plyne i kladení menšího důrazu na charakteristiku hrdinů.


© Martin Diviš 2002