6.2. Roboti

R.U.R.
První knižní vydání Čapkovy hry "R.U.R."

Roboti se poprvé objevili již v divadelní hře Karla Čapka R.U.R. z roku 1920. Čapkovi roboti však byli umělí lidé organického původu – pro podobné tvory se v SF časem vžilo označení androidi, zatímco pojem „robot” označuje mechanický stroj podobný člověku. Před rokem 1926 se mechaničtí lidé objevovali v literatuře jenom zřídka, např. v dílech The Bell-Tower[1] Hermana Melvilla a A Round Trip to the Year 2000[2] Williama Wallace.

Amazing Stories
Na obálkách Amazingu se roboti objevovali poměrně často. (Říjen 1928, kresba Frank R. Paul)

Přístup k tématu ze strany pulpových autorů byl ve třicátých letech různý – roboti byli užitečnými pomocníky (The Psychophonic Nurse[3] Davida H. Kellera), hrozbou pro lidstvo (Rex[4] Harla Vincenta), moudrými rádci z vesmíru, obětí lidské nadvlády (The Robot Aliens[5] Eando Bindera) i komickými dvojníky (Button Brains[6] J. Storera Cloustona). Vytvořil-li tedy Isaac Asimov své slavné tři zákony robotiky jako reakci na silný frankensteinovský syndrom rané pulpové SF, vycházel zjevně z mylného předpokladu.

[1] 1855.
[2] 1903.
[3] Amazing Stories, listopad 1928.
[4] Astounding Stories, červen 1934.
[5] Wonder Stories, únor 1935.
[6] Román, poprvé publikován roku 1933.
[7] Astounding Science Fiction, prosinec 1938.
[8] Astounding Science Fiction, září 1938.
[9] Astounding Science Fiction, říjen 1939.
[10] Thrilling Wonder Stories, únor 1940.
[11] Super Science Novels Magazine, březen 1941.
[12] Astounding Science Fiction, říjen 1940.
[13] Knižně roku 1955.
[14] Astounding Science Fiction, květen 1941.
[15] Asimov, Isaac, I, Robot (Garden City, New York: Doubleday & Company, Inc., 1950). Česky jako Asimov, Isaac, Já robot (Praha: Odeon, 1981). Přeložil Oldřich Černý.
[16] The Science Fiction Encyclopedia, str. 470.

Každopádně v science fiction čtyřicátých let již žádná frankensteinovská monstra nenajdeme. Kapitolu samu pro sebe tvoří pozitroničtí roboti Isaaca Asimova s vestavěným „morálním kodexem”. V povídce Helen O’Loy[7] Lestera del Reye si ženich bere za ženu dokonalou mechanickou nevěstu. Roboti-průzkumíci v povídce Robots’ Return[8] Roberta Moorea Williamse po letech cestování vesmírem zjišťují, že byli kdysi stvořeni organickými lidmi. Rust[9] Josepha E. Kelleama je působivým popisem postupného zániku mechanického života na Zemi. Robot F. Orlina Tremainea pak sice vraždí (True Confession[10]), činí tak ale ve snaze ochránit svého pána. Touhu pomáhat má i robot Raye Cummingse (Almost Human[11]). V povídce Farewell to the Master[12] Harryho Batese vystupuje dvojice člověk-robot, přičemž podřízenou osobou je člověk. V pilotní povídce seriálu Men, Martians and Machines[13] Erica Franka Russella s názvem Jay Score[14] se robotický vesmírný průzkumník svými kvalitami více než vyrovnává svým lidským kolegům.

Nicméně roboti jsou dnes ponejvíce spojováni s postavou Isaaca Asimova, který pro popularizaci tohoto tématu učinil zdaleka nejvíce. Zároveň se Asimovovi podařil další veleúspěšný počin, když vytvořil fiktivní svět se všemi jeho zákonitosmi, do něhož pak mohl zasadit prakticky jakýkoli příběh. Výsledkem je to, že nemalá část jeho díla tvoří rozsáhlou ságu o vývoji lidské civilizace, pokrývající časové období několika desítek tisíc let (srov. 7.3. – „Future History“). Povídky o robotech, které Asimov publikoval na stránkách časopisu Astounding Science Fiction během čtyřicátých let a které pak vyšly roku 1950 knižně pod názvem I, Robot[15], pak tvoří počátek tohoto cyklu. Sbírka sleduje vývoj robotů od nejstarších nemluvících modelů až po komplexní počítačové mozky, spravující celé světadíly.

Asimov představuje své roboty v navýsost pozitivním světle: jejich cílem není nic jiného, než pomáhat člověku. Jejich pozitronické mozky však představují asi jediný Asimovův prohřešek proti Campbellovu požadavku na co největší vědeckou přesnost SF – pozitrony jakožto opak elektronů by představovaly vysoce nestabilní stavební materiál, z něhož by stěží bylo možné vytvořit komplikovaný umělý mozek.[16] Mnohem podstatnější však je, že Asimov tyto mozky vybavil třemi základními pravidly, řídícími jejich fungování:

I, Robot
Jedno z novějších vydání Asimovovy sbírky o robotech

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.

2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.

3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.[17]

Proslulé tři zákony robotiky jsou poměrně jasnou metaforou pro lidskou morálku, etickým kodexem, zjednodušeným na tři základní pravidla. Asimov sám připisuje jejich autorství Johnu W. Campbellovi Jr., ten však tvrdí, že pouze vezbalizoval to, co v Asimovových příbězích vyčetl. Zákony postupně vyplynuly z povídek Reason[18] a Liar![19]. Jednání robotů pak Asimov staví do protikladu s jednáním lidí, kteří, ač jsou robotům nadřazeni, nejsou schopni zmíněná pravidla dodržovat s takovou dokonalostí a samozřejmostí jako jejich mechaničtí sluhové.

[17] Citováno z Asimov, Isaac, Já robot (Praha: Odeon, 1981), str. 7. Přeložil Oldřich Černý.
[18] Astounding Science Fiction, duben 1941.
[19] Astounding Science Fiction, květen 1941.
[20] Poprvé publikováno pod názvem Strange Playefellow, Super Science Stories, září 1940.
[21] Asimov, Isaac, Já robot (Praha: Odeon, 1981), str. 20. Přeložil Oldřich Černý.

V úvodní povídce Robbie[20] konfrontuje Asimov robota s člověkem. Paní Westonové se nelíbí, že její dceru vychovává robot. Chce se tedy Robbieho zbavit, avšak argumenty, které uvádí, jsou iracionální a povrchní.

„Poslouchej mě, Georgi. Nesvěřím svou dceru stroji – ať si je jak chce chytrý. Nemá žádnou duši a nikdo neví, co si vlastně myslí. To se prostě nehodí, aby dítě hlídala ta kovová věc.“

Weston se zamračil. „Kdy tě to napadlo? Je s Glorií už dva roky a až dodnes sis žádné starosti nedělala.“

„Ze začátku to bylo jiné. Byla to novinka. Hodně mi to pomohlo v domácnosti a – bylo to v módě. Ale teď nevím. Sousedé…“[21]

Autor tak hned v první povídce nenechává čtenáře na pochybách, kdo z dvojice člověk–robot je morálně nadřazen. Asimovovi roboti, oproštění od veškerých emocí, nejsou pro člověka nebezpečím – naopak člověk může být nebezpečným pro robota.

[22] Astounding Science Fiction, květen 1941.

V povídce Liar![22] je člověk tím, kdo poruší první zákon.

Psycholožka Susan Calvinová vyšetřuje Herbieho, u něhož se ve výrobě projevila nezvyklá anomálie – telepatie. Calvinová tajně miluje svého kolegu doktora Lanninga a chce po Herbiem vědět, zda Lanning její lásku opětuje. Veden snahou o dodržení prvního zákona je Herbie nucen zalhat, že ano, neboť pravdivá odpověď by Calvinové ublížila. Když se ovšem Calvinová nakonec od Lanninga dozví, že se bude ženit, hluboce ji to raní a vedena touhou po pomstě předloží Herbiemu morální dilema (dodržení prvního zákona vede zároveň k jeho porušení), jež ho nakonec zničí.

Příběh má ještě jednu rovinu, v níž se řeší obdobný problém: Herbie zamlčuje vědcům odpověď na vědeckou otázku, neboť nechce ranit jejich ješitnost.

[23] Astounding Science Fiction, září 1946.

V povídce Evidence[23] je prominentní politik v rámci předvolebního boje obviněn z toho, že není člověk, ale robot. Navzdory skutečnosti se mu podaří přesvědčit veřejnost o svém člověčenství, ukazuje se však být více než dobrou náhradou za svůj lidský model.

[24] Asimov, Isaac, Já robot, str. 206.

[…] „Možná. Nechci to popírat. Takle jedná buď robot, nebo velmi čestný a slušný člověk. Ale jak vidíte, mezi roboty a opravdu ušlechtilými lidmi není moc velký rozdíl.“[24]

[25] Tamtéž, str. 218.
[26] Astounding Science Fiction, duben 1941.
[27] Asimov, Isaac, The Bicentennial Man and Other Stories (Garden City, New York: Doubleday & Company, Inc., 1976).
[28] Knižně New York: Gnome Press, 1952.
[29] Astounding Science Fiction, červenec 1947.
[30] 1949.

[…] „Víte, já mám roboty ráda. Mám je o mnoho radši než lidi. Kdyby se dal vyrobit robot, který by mohl zastávat funkci zvoleného zástupce lidu, pak by ji zastával co nejlépe. Díky zákonům robotiky by nemohl škodit lidem, byl by imunní vůči sklonům k diktatuře, korupci, hlouposti, předsudkům. A po uplynutí určitého období by opustil tento svět, i když by mohl být nesmrtelný. Nedopustil by však, aby uškodil lidem tím, že by jim dal najevo, že jim vládl robot. Byl by to ideální politik.”[25]

Asimov sice připouští morální nadřazenost robota člověku. Člověka však nezavrhuje, neboť je prostřednictvím svých vynálezů schopen bojovat se svou vlastní nedokonalostí.

V příbězích o robotech se Asimov zabýval i samotnou podstatou lidství. Vše začíná ve čtyřicátých letech povídkou Reason[26], v níž se robot Smartie snaží se odhalit podstatu vlastní existence a obrací se k náboženství, a vrcholí v letech sedmdesátých románem The Bicentennial Man[27], kde je robot Andrew nakonec uznán svéprávným občanem a právoplatným členem společnosti. Clifford D. Simak jde ve svém povídkovém cyklu City[28] ještě dále, když obdařuje roboty lidskými emocemi.

City
Pro obálky řady vydání Simakova Města byli roboti vděčnějším námětem než inteligentní psi.

V klasické povídce Jacka Williamsona With Folded Hands…[29] vezmou roboti svůj úkol sloužit lidem, poslouchat je a chránit je před nebezpečím příliš doslovně a ve snaze ochránit lidstvo před sebou samým neváhají použít lobotomie.

Tento přístup je však v SF Zlatého věku naprosto ojedinělý. V pokračovaní Williamsonovy povídky s názvem The Humanoids[30] se dokonce lidé a roboti opět smíří.

Jsou-li čtyřicátá léta charakteristická svou nekompromisní obhajobou robotů, SF padesátých let pak zaujímá zcela odmítavé stanovisko (až na výjimky jako byli Asimov a Simak). K radikální změně pohledu přispěl všeobecný pesimismus, který v science fiction zavládl během několika let následujících svržení jaderných bomb na Japonsko.


© Martin Diviš 2002