6.3. Mimozemšťané a mimozemské invaze

War of the Worlds
Wellsova "Válka světů"

Ze všech možných námětů, které skýtá téma kontaktu s nepozemskou civilizací, si pulpová SF vybírala zdaleka nejčastěji motiv vpádu nepřátelských vetřelců na naši domovskou planetu.

Prototypem všech SF děl, zabývajících se mimozemskou invazí, je The War of the Worlds[1] H. G. Wellse. Prvním byl román Australana Roberta Pottera The Germ Growers[2], ten však zdaleka nedosáhl takové popularity.

[1] 1898.

[2] 1892.

[3] Burroughs, Edgar Rice, The Moon Maid (Chicago: A.C. McClurg & Co. 1926).

[4] 1930.

Wells uvedl mimozemšťany do literatury v době, kdy si získávala popularitu Darwinova evoluční teorie. Tvorové z jiné planety tak představují nový prvek v boji o přežití silnějšího druhu a jako takoví automaticky představují pro člověka nebezpečí. S tím souvisí i jejich vzhled: svými Marťany vytvořil Wells archetyp vesmírných příšer, pro něž se vžilo označení „BEMs“ – Bug-Eyed Monsters. Ty pak pojala za své celá pulpová SF dvacátých a třicátých let. Obrázky hmyzovitých chapadlovitých stvoření tehdy běžně zdobily obálky všech pulpových SF časopisů. Na jejich stránkách pak Země čelila četným invazím přerostlých hmyzích stvoření, dinosaurů, robotů apod. Mnozí z nich byli pouhými variantami Wellsových Marťanů. Plodnými autory byli v tomoto ohledu Edmond Hamilton, Ed Earl Repp či Edgar Rice Burroughs (v románu The Moon Maid[3] je Země napadena obyvateli Měsíce). Mimo časopisy se pak motiv invaze z Marsu objevuje v románu Last and First Men[4] Olafa Stapledona.

[5] Wonder Stories, listopad 1931.

Zcela běžné bylo stereotypní zobrazování podoby mimozemšťanů. Nepřátelští tvorové neměli nikdy humanoidní podobu – byly to buď klasické BEMs nebo jakési znetvořené varianty lidí. Oproti tomu přátelští nepozemšťané zpravidla vypadali jako lidé (viz např. Burroughsovy romány z Marsu). Našly se ale i výjimky potvrzující pravidlo – v povídce Tetrahedra of Space[5] P. Schuylera Millera mají vetřelci podobu čtyřstěnů.

V drtivé většině případů lidé nakonec nad vetřelci vítězí, což odpovídá tehdejší optimistické víře ve schopnosti člověka.

[6] Astounding Science Fiction, srpen 1938, pod pseudonymem Don A. Stuart.

Na konci třicátých a během čtyřicátých let autoři zapracovávali do svých povídek stále hrozivější a nebezpečnější mimozemšťany. Vyvrcholením byl tvor dokonale absorbující svého hostitele včetně jeho podoby a mysli, jenž se objevil v jedné z nejslavnějších SF povídek vůbec, Who Goes There?[6] od Johna W. Campbella, Jr.

Paralelně s touto klasickou linií povídek docházelo v žánrové SF postupně ke vzniku nového způsobu nazírání na tvory z jiné planety. Vztahy mezi lidmi a mimozemšťany se ve čtyřicátých letech staly mnohem komplikovanějšími, do popředí zájmu se dostala otázka porozumění neznámé inteligenci.

[7] Astounding Science Fiction, duben 1942.

Názorně to ilustruje povídka A. E. van Vogta Co-operate – or Else![7], kde stojí člověk a zvláštní tvor z rasy ezwalů na opačných stranách velkého mezihvězdného konfliktu. Po vzájemném střetu na oběžné dráze planety Eristan II oba nouzově přistávají na jejím povrchu a zjišťují, že mají-li přežít v drsném prostředí, musí na čas zapomenout na své nepřátelství a spolupracovat.

[8] Astounding Science Fiction, leden 1943.

V podobném duchu se nese i povídka The Cave[8] P. Schuylera Millera, kde marťanský predátor a jeho kořist uzavírají příměří, aby přežili dlouhou noc a ubránili se člověku (!), který představuje hrozbu pro oba dva.

[9] Astounding Science Fiction, květen 1945.

V povídce First Contact[9] Murraye Leinstera se setkají lidská a mimozemská kosmická loď a dostanou se do patové situace – nepříteli se za žádnou cenu nesmí dostat do rukou lidská (mimozemská) technologie, k čemuž by mohlo po prohraném boji dojít, neboť by mu to poskytlo rozhodující převahu ve válce. Jediným řešením tak zůstává vyměnit si lodě a vyrovnat výhodu na obou stranách.

[10] Astounding Science Fiction, červen 1944. Povídka byla v šedesátých letech adaptována pro televizní seriál Star Trek.

Jednou z nejslavnějších povídek té doby je ovšem Arena[10] Fredrica Browna, kde je opět kontakt člověka s mimozemšťanem pouhým bojem o přežití. Obě válčící strany jsou zde zastoupeny dvěma jednotlivci, na jejichž osudu závisí další existence či neexistence celé jejich rasy.

Nadřazená neznámá inteligence přenese dva náhodně vybrané vojáky do jakési arény, kde spolu mají svést zápas na život a na smrt. Výsledek tohoto zápasu rozhodne o tom, která rasa bude eliminována a která zůstane ušetřena, neboť současný stav by vedl k zániku obou. Po dlouhém a takřka prohraném boji nakonec přeci jen vyhrává člověk, když se mu podaří nastražit nepříteli rafinovanou léčku. Člověk v Aréně vítězí díky svému důvtipu a inteligenci, tedy vlastnostem, jež mu umožňují porazit i silnějšího protivníka. Potvrzuje tak kvality celého lidského druhu.

[11] Wonder Stories, červenec 1934.

Potenciál využití tématu mimozemšťanů se však podařilo naplno rozvinout až po druhé světové válce, kdy padla některá tabu ze strany pulpových časopisů, týkající se např. náboženství a erotiky.

A Martian Odyssey
"Marsovská odysea"

Mezi všemi tehdejšími povídkami o mimozemšťanech vyniká A Martian Odyssey[11] Stanleye G. Weinbauma, která věrohodně popisuje život na jiné planetě. V protikladu k planetám obydleným různými BEMy a zvířenou, jež byla pouhou variantou pozemské fauny, stojí Weinbaumův svět s komplexním ekosystémem, jenž s tím pozemským má jen málo společného.

[12] Astounding Science Fiction, červenec 1942.
[13] Astounding Science Fiction, říjen 1943.
[14] Knižně poprvé jako Herbert, Frank, Dune, (New York: Ace Books 1967).

Po Weinbaumově smrti se dlouho nenašel nikdo, kdo by byl schopen k tomuto tématu zásadněji přispět, i když jisté pokusy tu byly – viz např. povídka Tools[12] Clifforda D. Simaka či Symbiotica[13] Erica Franka Russella. Až ve druhé polovině dvacátého století se A Martian Odyssey stala vzorem mnoha dalších děl, líčících život na jiných planetách. Největší proslulosti dosáhla série románů Franka Herberta o pouštní planetě Arakis, zvané Dune[14] (název úvodního dílu).


© Martin Diviš 2002